Jakub Šafr je neobyčejně talentovaný klavírista. V Mladé Boleslavi ho můžete zahlédnout za klavírem při představeních Muži v offsidu a Zločin v Posázavském Pacifiku. Rodák z Českých Budějovic se už při konzervatoři věnoval jazzu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Snaží se co nejvíc přiblížit pianistům té doby, kterým, podle jeho slov, nesahá ani po kotníky.

Každý si Vaše jméno spojuje s účinkováním v Melody Makers. Jak jste se k možnosti hraní s nimi dostal?

Studoval jsem na konzervatoři jazzové piano u profesora Jiřího Růžičky, který byl tehdejším klavíristou v Melody Makers. Jednou nemohl na natáčení videoklipu, tak tam za sebe poslal mě. Seznámil jsem se s nimi, zjistili, že dovedu hrát jejich styl. Asi po roce mě oslovili, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. To pro mne byla velká čest, od malička jsem chodil na jejich koncerty.

 

 „Měl jsem období, kdy mě to nebavilo a chtěl jsem radši hrát venku se svými vrstevníky kopanou.Další pílí mě setkání s jazzem znovu chytlo. Zjistil jsem, že piano nejsou jen stupnice a Bach, ale že je to i pěkná muzika, a tak jsem začal znovu cvičit.“

 

Od kolika let se věnujete hře na klavír? Tlačili Vás rodiče?

Já jsem vlastně chtěl sám, začal jsem asi v pěti letech. V televizi jsem viděl varhanní koncert, chtěl jsem hrát na varhany jako kdysi ten pán z televize. Když rodiče viděli můj zájem, přihlásili mě do hudebky.

 

Kdo vás přivedl k jazzu?

Našel jsem doma album not Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha. Titulní píseň byla Tři strážníci. Já jsem tu hudbu znal od rodičů, kteří si ji čas od času doma pouštěli. Vzal jsem noty a odnesl je paní učitelce do hudební školy. Ta udělala zásadní věc, nezahodila je s tím, že budeme cvičit stupnice. Naopak vzala noty a Tři strážníky mi na klavíru z listu přelouskala, což mě okamžitě oslovilo. Tak jsem se k jazzu dostal.

 

Posloucháte jazz také v autě?

Mám na poslech hudby málo času. Co se týká mých cédéček v autě, tak tam mám bez výjimky jazz nebo klasickou hudbu. Člověk si chce občas od hudby odpočinout, na koncertech ji slyším pořád. Nic kromě jazzu a klasické hudby ale neposlouchám. Komerční hudba, co hraje v rádiích, pro mě nemá žádnou uměleckou hodnotu. Přiznávám, že se na ní koukám trochu skrz prsty, ale to neznamená, že je špatná. Prostě to není žánr, který vyhledávám.

 

Co rád děláte ve svém volném čase?

Volný čas prakticky nemám, protože veškerý svůj čas vyplňuji činnostmi, které mě baví. Rád cestuji, věnuji se sportu a starám se o svoje dva koně.

 

V jednu chvíli jste seknul s hraním v Melody Makers a odjel jste na dlouhou cestu po Africe. Proč zrovna do Afriky?

To bylo zásadní rozhodnutí, hrál jsem v Melody Makers již pět let a cestu jsme spolu s kamarádem plánovali jeden a půl roku, potřeboval jsem odejít z civilizace a trochu se zregenerovat. Afrika byla můj sen od dětství. Kapela věděla rok dopředu, že odjedu, takže to nebylo žádné překvapení.

 

Hrajete v mnoha hudebních sdruženích, které jsou vám nejbližší?

Pro mě osobně jsou nejdůležitější dvě kapely. Českobudějovické Swing Trio Avalon, což je kapela složená z pedagogů. Známe se už od dob studií, hrajeme spolu už dvacet let a jsou to mí velcí kamarádi. To už není jen muzika, to je lidské souznění, koncerty si hodně užíváme. Druhou kapelou je Jakub Šafr Quartet se zpěvačkou Petrou Ernyei. To je moje hlavní kapela, se kterou nejvíc vystupujeme.

 

Myslíte si, že česká jazzová úroveň je srovnatelná s tou světovou?

Jak v čem, jazz je nesmírně široký pojem od moderního po ten starý, který se snažím dělat já. Myslím si, že v těchto retrožánrech jsme na světové úrovni, to dělá málokdo na světě. Co se týče moderního jazzu, tak v Americe, kolébce jazzu, budou vždycky napřed. V této oblasti se světové úrovni nemůžeme rovnat.

 „Slušnost, obětavost a lidská vstřícnost byla ve třicátých letech minulého století úplně jinak nastavená. Lidé tehdy komunikovali úplně jiným způsobem a byli na sebe daleko hodnější.“

 

Chtěl byste se vrátit v času a žít ve třicátých letech?

Chtěl bych se vrátit v čase a třeba zajít na koncert Bennyho Goodmana v Carnegie Hall. Doba byla těžká, že bych byl až tak retro, to asi ne. Ačkoliv ideály té doby, které jsou hodně patrné v tehdejších filmech, jsou velmi přitažlivé. Tehdejší noblesa se mi hodně líbí. Rozhodně ale nejsem ten typ, který by se do doby třicátých let chtěl vrátit. Naopak, žiju moderním životem. Spíše než retro se rád vracím k přírodě. Láká mě život na statku a to, že když vypnou proud, tak mohu spokojeně žít dál.

 

Zajímal by vás koncert nějaké současné kapely?

Chodím na koncerty a do divadel často, znám české jazzové kapely, protože na jejich vystoupení chodím často. V každém případě plánuju návštěvu klasického koncertu symfonického orchestru, protože to je vždycky úžasné. Klasická hudba má nesmírnou hodnotu a velkým orchestrem teprve.

 

Líbí se vám víc Muži v offsidu nebo Zločin v Posázavském Pacifiku?

Ikdyž jsou obě představení založena na způsobu retrokomedie, tak jsou úplně jiná. Každá má něco do sebe, Zločin má zajímavý poutavý příběh a nečekané vyústění. Z mého pohledu tam jsou kvalitnější písně, protože se vybíraly jiným způsobem než u Mužů. Muži v offsidu jsou zase krásně napsané, Poláček je výborný spisovatel. Fotbalové téma je krásné. Obou her si hrozně cením, účinkoval jsem v mnoha představeních a pro další jsem psal hudbu a tyhle dvě považuju za vynikající umělecká díla. Povyšuju je vysoko nad všechna ostatní představení, na kterých jsem se podílel, protože jsou především velice vkusná. Je za nimi spousta kvalitně odvedené práce.