Vydala jsem se na poslední zápas baráže o extraligu, ve kterém Mladá Boleslav svedla boj s Libercem, abych zjistila, jak to chodí na venkovních zápasech týmu BK Mladá Boleslav. Zamluvila jsem si lístek u fanklubu a napjatá ze všeho známého i neznámého jsem čekala na ono osudné datum.

Je pátek odpoledne a já, již mírně nervózní, vycházím z domu, abych se připojila ke členům fanklubu tymu BK Mladá Boleslav a společně s nimi odjela na poslední zápas do Liberce. Celou sezonu jsem věrně podporovala bruslaře při domácích zápasech, tak nesmím chybět na tom nejdůležitějším ze všech. Před stadionem si kupuji lístek od pána v zelenobílém klobouku a nastupuji do autobusu, který je již téměř obsazen lidmi v dresech a se šálami kolem krku. Po chvilce dohadování o místa se nakonec všichni usazují a vyjíždíme směr Liberec. Cestou se sem tam ozývá volání „Mladá Boleslav!“. Asi po necelé hodině jízdy přijíždíme předTipsport arénu a hledáme vchod pro hosty. Fronta do arény se nezmenšuje, liberečtí fanoušci proudí dovnitř ze všech směrů a my stojíme před jediným vchodem a ne a ne se hnout. Každého boleslavského fanouška prohlížejí a zabavují všem láhve s pitím. Konečně, přesně v 18:00, nám otevírají další vchod.  V čase prvního vhazování. To už většina fanoušků pokřikuje na ochranku vulgarismy. Dostavám se co nejrychleji na své místo, které se nachází v centru boleslavského kotle. To už jsem pořádně nervózní a trochu se děsím, jak všechno proběhne, nejen na ledě, ale i mezi fanoušky. V prvních dvou třetinách nepadá ani jeden gól, bruslaři vypadají zmateně a nejsou sehraní, Liberec si s takovýmto stylem hry také neví rady, boleslavští fanoušci ale nadále hlasitě podporují svůj tým, ozývají se chorály „CeláBolkazpívá“, „Dámegól“ a také se skandujejméno, dnes výborně chytajícího boleslavského brankáře „MíšaValent“. Postupem času ale fanoušcizjišťují, že rozhodčí mhouří oči přine čistých zákrocích Liberce a pískají čím dál, tím víc proti bruslařům. Dále se pak ve většině případů z kotle ozývá „Peníze“ a spousta dalších pokřiků směřujících k Liberci, avšak spíševulgárníhorázu. Ve čtrnácté minutě třetí třetiny dává Liberec gól v přesilové hře pět na tři a o dvě minuty později další, v počtu pět na čtyři. Situace v kotli je ještě vyhrocenější. Všichni jsou přesvědčení, že vyloučení, které nás stálo dva góly, bylo nespravedlivě odpískané. Padají další nadávky směrem k Liberci a diváci zostatních sektorů a libereckého kotle na nás začínají pískat a také nás zasypávatnadávkami. My se však nevzdáváme, fandíme až do konce utkání a po závěrečné siréně, navzdory neúspěchu, křičíme na naše hráče „Hošiděkujem!“ Bruslaři nám tleskají a v jejich očích je vidětsmutek z prohry, ale i vděk fanouškům. Odcházím s davem směrem k autobusu sice zklamaná, ale zároveň i nabita energií, která po celý zápas sršela z našeho kotle.

Před arénou hledám někoho, kdo jel se mnou autobusem, protože autobusy nejsou nikde vidět a já nechci zůstat sama na nepřátelském území. Zbytek fanoušků nacházím na schodech před arénou, kde ještě pokřikují na liberecké fanoušky. Pár metrů ode mě si ozbrojené jednotky pravě nasazují helmy a berou do rukou obušky. Začínám mít trochu strach, co se ještě všechno před odjezdem stane, zvláště když slyším někoho volat „Proč mu nandáváš ty klepeta?!“ Ihned se vzdaluji od ozbrojenců co nejdál a píšu zprávy blízkým, že jsem zatím stále naživu. O chvíli později všichni zjišťujeme, že autobusy stojí na horním parkovišti a spolu s davem se vydávám jejich směrem. Unaveně dosedám na volné sedadlo ve skoro prázdném autobuse, neboť většina fanoušků ještě běhá venku, močí u plotu a pokřikuje na „liberečáky“ nadávky. Říkám si, že už jsem v bezpečí, avšak jen do té doby, než jeden fanoušek začíná podpalovat světlicí suchou trávu u plynovodu vedle autobusu. Modlím se, ať už co nejdříve vyjedeme. K mé velké úlevě tráva špatně hořela a nikomu se nepodařilo způsobit požár. Rozbouření fanoušci nakonec také nastupují do autobusu a my se pomalu, ale jistě, vydáváme směrem k domovu. Při pokusu navázat hovor s kamarádkou zjišťuji, že mě opustily i poslední zbytky mého hlasu, fandila jsem totiž opravdu poctivě. Koukám z okénka na ubíhající krajinu zahalenou do tmy, poslouchám tichý šum hovoru v autobuse a přemýšlím nad nevydařeným zápasem. Naše prohra mě mrzí a už se docela těším domů, ale přesto jsem ráda, že jsem se tohoto výjezdu zúčastnila, byl to nezapomenutelný a velmi silný zážitek, hodně odlišný od toho z domácího stadionu, který navštěvuji při utkáních pravidelně. Do kabiny našich bruslařů bych chtěla vzkázat toto: „Nevadí, že se to nepovedlo, to se prostě může stát. Pořád jste v našich srdcích a těším se na další sezonu s vámi. Byl to úžasný rok a doufám, že další bude ještě lepší. „Hoši, děkujem!“

Kateřina Gabrielová