Nejlepší škola ve státních maturitách, jak to jenom dělají? Odpověď na tuto otázku by jistě zajímala spoustu našich čtenářů. Je jen náhoda, že se jedni z nejlepších studentů v republice scházejí na stejné škole, nebo za takovýmto úspěchem stojí speciální způsob výuky a výchovy?

Protože můj syn navštěvuje v tomto školním roce čtvrtou třídu základní školy, uvažovala jsem, podobně jako spousta dalších rodičů, o jeho následném studiu na víceletém gymnáziu. Pro svého potomka chci samozřejmě nejlepší vzdělání, nerada bych mu však omezila mládí tvrdým školním drilem. Vydala jsem se tedy prozkoumat prostředí nejlepšího mladoboleslavského gymnázia. Po dohodě s ředitelkou školy jsem dne 3. 4. 2013 stanula u dveří zmíněného ústavu. Vystoupala jsem do druhého patra a otevřela dveře s cedulkou 6. A. Bylo právě 7:50 a já jsem očekávala třídu plnou pilně se učících žáků. K mému nemalému překvapení však byla učebna až na šestici studentek, sedících na křeslech v zadní části, prázdná. Po pěti minutách, které dívky strávily povídáním si o věcech, které ani vzdáleně nesouvisely s učebnicemi položenými na kolenou, se do místnosti nahrnula skupina patnácti žáků. Jejich příchod byl nesmírně hlučný a za krátko po něm se ozval zvuk zvonku, ohlašující přípravu na první hodinu. Zvonění jako by odstartovalo naprostý zmatek. Několik studentů se vrhlo ke skříňkám. Začala chvíle překřikování se: „Co máme první hodinu?“ „Potřebuju na fyziku tabulky?“ „Stačí do dvojice jedna učebnice?“ „V jaké jsme učebně?“. Po chvíli se ozvalo vítězoslavné zvolání: „Jsme ve fyzice!“. Povyk ustal a všichni si rychle posbírali věci z lavic a křesel. Žactvo se vyrojilo ze třídy a hnalo se do zmíněné učebny, přičemž se k němu připojilo pár zpozdivších se studentů. V učebně každý našel své místo, zasedl do lavice a dal se do konverzace s vedle sedícím kamarádem. Hlučné tlachání, které způsobilo bolení mé hlavy, přerušilo další zvonění a příchod profesorky. Rozmrzelí studenti se neochotně postavili a začali hledat pomůcky na hodinu. Jakmile ruch ustal, pozdravila sympatická vyučující vlídně třídu a dala pokyn k usazení se. „Služba hlásí, kdo chybí,“ připomněla profesorka. Po chvíli zmateného rozhlížení se konečně postavila dvojice chlapců a začala jmenovat chybějící spolužáky. Najednou se ozvalo zaklepání a do třídy vstoupil usměvavý mladík. „Já se omlouvám, já jsem nějak nestíhal,“ prohlásil s šibalským úsměvem. Třída se od srdce zasmála, chlapec se usadil a začalo vyučování. K mé úlevě jsem se tedy přesvědčila, že na jednom z nejlepších gymnázií se tedy nenacházejí jen „šprti“, ale také normální, veselí studenti plní života. Možná si říkáte, že je tato třída výjimka a že její výsledky jsou podprůměrné. Opak je ale pravdou a zmiňovaná třída, kterou čeká za dva roky zkouška dospělosti, patří mezi nejlepší na škole. Od žáků jsem se také dozvěděla, že by školu v žádném případě neměnili a jsou zde spokojeni. S potěšením tedy mohu konstatovat, že po takovéto zkušenosti se již nebudu bát umístit synka do této školy a budu naopak ujištěna, že mu bude zajištěno kvalitní vzdělání bez většího stresu.

Lenka Bendlová