Je asi 10:28, když já a můj kamarád Tomáš vbíháme do jedné pražské školy. Jdeme těsně před začátkem semináře. Hned ve dveřích narážíme na kamarádku Zuzku. Ta neváhá nám vynadat: „Já mám strach, že nezvládnu zkoušky a vy si ještě přijdete takhle pozdě, už jsem si myslela, že jste někde zabloudili.“

Jdeme s ní do šatny a vysvětlujeme jí, že nám ujelo metro. Když jsem se převlékla, všímám si, že Tomáš má na sobě černé tričko. Nemáme sice povinné oblečení, ale nižší stupně mají bílá trička, vyšší šedá, technické černá, mistr červené a velmistr žluté. Na tréninku to tolik nevadí, ale na semináři a ještě k tomu s Dai-SifuReimersem, bychom měli aspoň barvu dodržet, nebo mít úplně jinou. „To jsi trochu nevychytal, kámo. Za to triko tě Zdenda zabije,“ říkám mu pobaveně. „ No jo, jenže já jiná trika nemám. Pak mám ještě červená a žlutá, takže to by bylo ještě horší,“ oponuje mi trochu smutně Tomáš. Ví, co se pravděpodobně stane- náš Sifu Zdeněk ho bude trestat celý seminář. Déle už si povídat nemůžeme, protože musíme do tělocvičny na začátek semináře. Řadíme se tak, aby každý z nás měl kolem sebe dost místa. Zdravíme Dai-Sifa, Sifa a ostatní technické stupně, tím seminář oficiálně začíná. Nejprve cvičíme formu, pak si nás Zdenda rozděluje podle stupňů. Já se Zuzkou jdeme k vyšším stupňům, zatímco Tomáš zůstává s nižšími stupni. Ještě chvilku cvičíme formu, než Zdenda s Reimersem ukážou nižším stupňům, co mají dělat a dojdou k nám. Chvíli nás sledují a případně opravují. Potom nám Reimers říká, co budeme teď cvičit a každému z nás to i ukáže. Reimers i se Zdeňkem postupují k vyšším stupňům a my pokračujeme ve cvičení. Cvičím se Zuzkou a docela nám to jde. Reimers se Zdeňkem mezi námi prochází a opravují nám chyby. Asi po půl hodině nás znovu rozdělují- na ty, co dělají zkoušky a na ty ostatní. Takže já Zuzka i Tomáš jdeme do levé části tělocvičny, kde budou probíhat zkoušky. Ostatní by měli dál cvičit to, co předtím, ale někteří jenom sledují, jak to jde nám. Zkoušet začínají nejprve nižší stupně a zbytek si mezitím trénuje svoje programy, které má umět na zkoušku. Potom přicházím na řadu já, pak Zuzka a až pak ještě vyšší stupně. Nejdřív sledují, jestli umíme formu. Potom máme přestávku a jdeme si odpočinout a najíst se. V šatně potkávám i další lidi, které znám z minulých seminářů a tak si povídáme. Po přestávce zkoušky pokračují. Rozdíl je jen v počtu obecenstva, které se značně rozrostlo. Při zkoušení z techniky jsme už vlastně jediní, kdo cvičí, všichni ostatní nás jen sledují. Mám pocit, že jsem působila dost vtipně, protože když jsem cvičila, tak se všichni smáli. Obzvlášť, když se mi rozvázala tkanička a řekla jsem útočníkovi, aby chvíli počkal. Na konci semináře se znovu řadíme a Reimers nás chválí. Potom nám zkoušeným předává diplomy a gratuluje nám. My mu děkujeme a loučíme se s ním. V šatně si gratulujeme navzájem. Tomáš se chlubí, že si stihnul s Reimersem trochu popovídat: „Je to bezva chlápek a docela vtipnej.“ „ Jo je fajn,“ přikyvuje Zuzka a já s nimi souhlasím. Seminář skončil, zkoušky jsme tentokrát všichni úspěšně složili a tak se loučíme a nadšeni jedeme domů. Už teď se těším na další seminář.

Anna Jelínková