Zápas mezi florbalovými týmy z Mladé Boleslavi (Billyboy) a z Vítkovic začíná ve 20:00. Lístky mám již vytištěné z Internetu – vážně ještě žije někdo, kdo si je koupí? -, ale i přesto jsem rozhodnutá vyrazit co nejdříve a nejpozději v 19:45 tam být, abych sehnala ta nejlepší místa.

Dobrá, úplně se to nepovedlo a já opět přicházím pozdě. Naštěstí mi moji přátelé drží místo. „Ale ne, kdo jako tyhle místa vybral?! Vážně, jako vážně budeme celou dobu sedět za vítkovickým kotlem?“… Už nyní není slyšet vlastního slova. Z toho bubnování a vyřvávání mi duní v hlavě. Do začátku utkání zbývá posledních několik minut. Na hřiště právě přicházejí hráči obou týmů a diváci vstávají, tleskají, pískají… Co „vítkovickým“ schází do počtu, to nahrazují hlasy a bubny. Žena přede mnou – zarytá fanynka Vítkovic – neustále vykřikuje nějaká hesla a troubí na vuvuzelu. Atmosféra je úžasná, zřejmě bude i dosti vyhrocená. Koneckonců je to semifinálový zápas, ve kterém se rozhodne, který z týmů si zahraje superfinále a který půjde se slzami domů. Je to tu! Hráči se staví do pozic – 3 útočníci, 2 obránci a samozřejmě na každé straně 1 brankář. „Pííííísk“…a utkání začíná. Míčku se okamžitě ujímají Vítkovice a Billyboy se bryskně řadí do obranné pozice. První střela Vítkovic… „Uff“, ozve se sborově všude kolem mě. Míček naštěstí končí v rukou boleslavského brankáře Bauera. Bohužel po zbytek první třetiny už tolik štěstí náš tým nemá. Stav na konci první třetiny je 0:3. Ovšem my fanoušci nic nevzdáváme, ještě máme celých 40 minut na to, abychom situaci otočili v náš prospěch. O přestávce se spolu se svými kamarády odcházím posilnit do bufetu. S novým elánem a nadšením se vracíme do haly povzbudit „naše kluky“. Začínám si všímat diváků v mé bezprostřední blízkosti. Zhruba osmiletý chlapec vedle mě má na klíně pytlík s „želé provázky“ a několik z nich mu již pár minut v kuse visí z pusy. Zápas ho zřejmě pohltil natolik, že zapomněl i jíst. Vítkovický kotel ještě přitvrdil a nyní je skutečně až nepříjemně hlasitý. „Vítkovice“… „To je p*del v republice“, ozve se v odpověď někde za mnou. Žena přede mnou se zamračeně otočí a začne vykřikovat cosi o drzosti mládeže a nesportovním chování. Začíná se to vyostřovat. Snížili jsme na 2:3 a šance na výhru je opět o něco bližší. „Néé“… Vítkovicezase zvyšují na 4:2… 5:2. „To zvládnete hoši, dorovnáme!“ Chlapeček vedle mě stále žvýká své provázky a nyní přidal ještě brambůrky. Snižujeme na 3:5. Nevím jak ostatní, ale popravdě já pomalu přestávám věřit. Druhá třetina končí. Přestávka je vyplněna poněkud stupidní soutěží pro diváky. K mému překvapení se však najdou tři dobrovolníci. Konečně je tu závěrečná třetina. Stav je 3:5, ale ne nadlouho. Vítkovice brzy zvyšují na 3:6 a zklamané tváře okolních fanoušků svědčí o tom, že stejně jako já i oni již pomalu ztrácí naději na vítězství. Finálový sen se pomalu rozplývá. Během posledních minut sice ještě dva góly vstřelíme, ale i tak je to marné. Zápas končí výsledkem 8:5. Ta ženská přede mnou vstává a skanduje: „Hoši děkujem, hoši děkujem,…“. Ale i my co fandíme Billyboyi vstáváme, tleskáme a vyjadřujeme obdiv a naše díky za krásnou hru a jejich postup celou sezónu až sem, do semifinále. Snad příští rok se ten finálový sen stane skutečností.

Martina Valentová