Je 4:30 a zvoní budík, nevšímám si ho. Je 4:45, opět zvoní budík a opět si ho nevšímám. Je 5:00, v hrůze vyskakuji z postele, už teď nestíhám!

Rychle se obléknu, po ruce mám pouze včerejší tričko, nevadí, obléknu si ho. Vynechávám úpravu svého zevnějšku a úspěšně vyrážím v 5:15. Na cestu mi zbývá už jen 15 minut, takže klasicky dorážím o 7 minut a 35 vteřin později. Ve dveřích se setkávám s pekařem, který mi zde zanechal dnešní dávku čerstvého a křupavého pečiva. S pohledem na hodinky mě zdraví moje kolegyně: „Ahoj lásko!“. Rozespale jí odpovídám a vykládám pečivo do regálů. V 6:00 kolegyně Kotová otevírá obchod a já dokončuji své ranní povinnosti. Po prvním náporu zákazníků se jdu podívat na dlouhý seznam úkolů, které mně čekají dnešní směnu. Upadám do mdlob a v duchu si říkám, jestli bych tu neměla i vymalovat. Z mdlob mě probírá příchod mé „oblíbené“ zákaznice, kterou nazývám paní Paprikášová. „Dobrý den, co si dáte?“, táži se příjemně. „Dobrý den, dala bych 50 deka paprikáše.“ Souhlasně si přikyvuji, zvyk je evidentně železná košile. Krájím, krájím, pohvizduji si, dávám si pozor na prsty, hlídám si množství nakrájeného salámu, jdu k váze. „Hmm, je to o 2 deka víc, můžu to tak nechat?“ Paní Paprikášová se tradičně při zmínce o placení několika gramů navíc zatváří kysele. „To je teda obsluha, takhle to vy děláte, že? Vždy nakrájíte víc, že? Chcete nás oškubat, že? Dejte to sem, prosím vás.“ A s nafouklou tváří odkráčí pryč k pokladně. Po této nepříjemné chvilce se zkroušeně vydávám plnit úkoly ze seznamu. Přebírám ovoce pro vybíravé zákazníky, zametám pod rohoží, při tom si po každé zašpiním kalhoty. Vytřu zázemí, vyleštím skla lednic, průběžně doplňuji zboží do regálů. Během toho musím i obsluhovat zákazníky toužící po něčem dobrém k snědku. Odškrtávám splněné úkoly a jdu vydezinfikovat pult s lahůdkami. Když jsem v půli práce, slyším od pokladny „Ahoj Pepi!“, psychicky se připravuji na trochu mentálně zaostalého, ačkoliv příjemného zákazníka. Pepa přichází k mému pultu a nesrozumitelně žvatlá, že dnes salám nechce, že si ho už koupil včera. S úsměvem mu odpovídám, že to nevadí, koupí si ho u mě příště. Pak mi ještě něco povídá a já s úsměvem přikyvuji, i když mu nerozumím ani slovo. Pak už jen řekne „Tak se mějte hezky, slečno Haničko!“ také mu odpovím a vrhám se zpátky do čistění pultu. Do konce směny mi zbývá už jen hodina a půl. Spolu s kolegyní se radujeme a probíráme, jak jsou zákazníci nepříjemní, že se vedoucí opět zpozdil s výplatou a odpočítáváme konec směny. Konečně zbývá jen 13 minut, ale jako na potvoru se mi u pultu vytvoří fronta čtyř zákazníků. Naštěstí už přichází má nástupkyně Jana a pomáhá mi zvládnout zákaznický nápor. Z práce odcházím unavená, rozbolavená a těším se do postele (a na výplatu).

Hana Zemancová