Znáte to, když vám v 6 hodin ráno zazvoní budík a při pomyšlení na to, co vás v nejbližší době čeká, byste ho nejraději zahodili a spali dál? Já ano. Mým strašákem je ranní cesta autobusem. Běh na zastávku, mačkání mezi lidmi, zvládání ostrých zatáček. Prostor, ve kterém se za chvíli nedá ani dýchat a stále se zvyšující hlasy překřikujících se školáků. V tuto chvíli se i pouhých 15 minut zdá jako nekonečná doba. Zastávka “Na Výstavišti“ je pro mě světlem na konci tunelu, ke kterému se blížím průměrnou rychlostí 50 km/h.
„Klap.“ je 24. 3. 2013 7:05 hodin ráno, nacházím se v Bakově nad Jizerou a zrovna se za mnou zavřely dveře našeho domu. V hlavě si přemítám, zda mám vše potřebné do školy. A jestli ne? Už je to stejně jedno, protože klíče jsem si právě zabouchla doma.
Zavírám za sebou vrata, za kterými už na mě čeká soused s komentářem, že dnes mám zpoždění jen 5 minut! Volným krokem se vydáváme směrem na autobusovou zastávku
a polemizujeme nad tím, zda to neotočíme zpátky domů. Jako vždy však nakonec na zastávku dojdeme včas a přidáváme se ke skupince nebo spíše skupině lidí čekajících na autobus.
Jelikož je moje zastávka zhruba v polovině cesty autobusu, o volném sedadle si mohu nechat jen zdát. Kdyby se náhodou stalo, že některé ze sedadel nebude obsazené člověkem, hoví si na něm taška vedle sedícího a nepřístupného školáka. Pro případ, že by se ho někdo přesto odvážil zeptat, zda by si mohl sednout, má v uších sluchátka.Člověk by si řekl, jaká ta cesta bude nuda. Naopak! Lidé sedící kolem mě, mající pocit, že jsou v autobuse sami, si povídají tak nahlas, že mám informace
o dění lepší, než z ranních zpráv na Frekvenci 1.
„Ten řidič jezdí jak opilej!“, sděluje své pocity jeden z účastníků jízdy.
Ano, v prostoru 0×0 cm2, který je kolem mě, musím ustát zatáčky, jež řidič vybírá sice velmi zkušeně, ale bezohledně. Nebylo by od věci mu připomenout, že v autobuse má 60 pasažérů, kteří před pár minutami dojedli snídani a tato jízda je pro jejich žaludek velmi těžkou zkouškou.
Já i můj žaludek jsme u zkoušky úspěšně obstáli. Při výstupu z autobusu jsem se nadechla čerstvého vzduchu a užívala jsem si prostoru kolem sebe. Pocit blaha mě přešel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že konečný cíl mé cesty je ve škole. Ranní cesta autobusem mi přinesla nezapomenutelný zážitek a nové informace. O jejich kvalitě a uplatnění by se však dalo diskutovat.
Dominika Rajnohová